Miroir Noir / Parallel Universes exhibition catalogue

Text-only Preview

PARALELNÉ SVETY
Parallel Universes
PODIVUHODNÝ SVE
ˇT
C
ˇERNÝCH ZRCADEL
Jiří Olič
I.
Podivný a magický je obrazový svět skupiny Miroir Noir a přívlastků, které by charakteri-
zovaly dílo dvou malířů vytvářejících „paralelní světy“, by se zajisté našlo ještě několik. Neexistoval
by, kdyby neexistovaly podobnosti, tedy ony „výběrové příbuznosti“ a ovšem i potřeba pracovat ve
dvojici.
Pro umělce - malíře skupiny Miroir Noir je důležitý výběr témat: totiž takových, která by
charakterizovala právě přítomnost a zvláště ty její projevy a podoby, které jako samozřejmost ani
nevnímáme. A také přítomnost jako potřebu každodenního dialogu. Výběr témat a posléze i celý
tematický okruh, jenž práci skupiny charakterizuje, je záležitostí velice pozvolnou, nespěchá se a ani
není kam spěchat. Ale opakuji: specický a charakteristický je právě výběr témat, převážně
obyčejných a docela všedních, ale občas i morbidních či nějakým jiným způsobem exklusivních.
Podáním, a to zcela signikantně, jsou tyto práce expresivní, žádný nový expresionismus
ovšem neohlašují. Svým způsobem jsou také groteskní (jako vždy, když nadsazujeme) a tedy zvláštní
právě oním nastaveným černým zrcadlem, obrazem, který odráží realitu, ale zároveň je také dílem
fantazie, a ustaluje, „xuje“ (ale také „xluje“ právě oním zobrazováním předmětů a lidí v poněkud
nepřirozené, fantaskní či spíše groteskní podobě).
Dlužno vrátit se do historie a připomenout, že někdy úplně na začátku společné práce malíři
skupiny Miroir Noir vytvořili velký cyklus přemalovaných „svatých obrázků“, tedy na podkladu
bar-votisků, obrázků příliš líbezných a spíše předmětů náboženského kýče než onoho Umění,
jemuž poklonkuje dnešek. Právě v této sérii dosáhli malíři Miroir Noir neobyčejného výrazového
účinku a ovšem i grotesky v podobách a tvářích monster vyvolaných na světlo světa.
Každé umění zajisté (a výtvarné není výjimkou) je odrazem své doby, tu jedinou totiž zrcadlí
a posléze ustálí do denitivního obrazu. Kunsthistorikové z profese i záliby rádi klasikují a řadí,
v případě malířů skupiny Miroir Noir ovšem dost obtížně, neboť v době, kterou (poněkud nepřesně
anebo frázovitě) nazýváme postmoderní, jsou časy neoexpresionistů i postexpresionistů dávno pryč.
Snad tedy se příliš nevzdálíme tématu konstatováním, že tvůrcům obrazů skupiny Miroir
Noir je vlastní groteskní vidění, jenom nevím zcela určitě, jak se mi do těchto souvislostí vnucuje
jméno a dílo Goyovo, možná i proto, že jeho práce nebyla přijímána s nadšením a byla ve své
době označována jako hrubá a barbarská. Něco z této liace a groteskního vidění možno spatřit
v předchozích cyklech představujících jakési memento mori: těla diktátorů a generálů v rakvích,
jako by se řeklo: marnosti světa, kde smrt je vítěz. Paradox veškeré grotesky spočívá v tom, že je sice
směšná, ale také poněkud děsivá, neboť je příliš ze života a každodenní.
Černá zrcadla jsou již svým názvem poněkud morbidní, evokují vážnost, zároveň ale nevy-
lučují humor. Každé černé zrcadlo může být zároveň a na svůj způsob i groteskní. Nikoliv náhodou
jsou právě zrcadla (křivá zrcadla) záklaním materiálem všech bludišť založených na „okaklamech“,
deformovaných odrazech reality.
Samotné zrcadlo, zrcadlo „jako takové“, je ovšem předmět poněkud záhadný. Je to odedávna
pomůcka všech magiků. Nejenom těchto hledačů tajemna, ale od nepaměti také umělců a zvláště
malířů, jimž předmět, co zrcadlí, přináší obraz „automaticky“, bývá často pomůckou, jak korigovat
a měnit práci, kterou pokládali za téměř hotovou.
MIROIR NOIR
DAKUJE THANK YOU TO
Ivane Moncolovej a Martinovi Ftácnikovi,
všetkým priatelom a známym za ich podporu a pomoc,
všetkým zberatelom, ktorí chceli ostat v anonymite.
Ivana Moncolová a Martin Ftácnik,
all friends colleagues for their support and help,
and all collectors who want to remain anonymous.
Také další klasik moderny – Josef Lada namaloval celou řadu obrazů a kreseb, na nichž pes
je důležitou a někdy ústřední postavou. Ten jeho pes (český Voříšek) je hned vedle nohou pána.
Dívá se s ním na hvězdnou oblohu a ovšem i na měsíc. Říkám tomu obrazu „česká metafyzika“.
Vím ovšem, že je to velice častý výjev, ale jedinečný právě způsobem, jak se v něm tajemno snoubí
s melancholickou krásou chvíle. Nebylo zajisté lehké zachytit malířsky onu prchavost, přeludnost
výjevu; jakoby se v něm říkalo: na chvíli, jsme tady na světě jen na chvíli…
Kdysi jsem, veden podobným zážitkem, napsal několik básní. Aspoň jednu uvedu a připo-
menu tak ony venkovské noci pod hvězdami:
Temný dům po Němcích
býval jsem doma často sám,
pes Flíček občas zaštěkal
a zeď kvetla obrazci, když
čekáš na slovo
a do studny házíš
za kamenem kámen.
Vrátí se z pole, vrátí se.
Přízraky vymýšlíš si sám
v pohádkách, kde
všechno do třetice
a pak už nic…
Tak tedy pes, pes domácí, pes náměsíčný, pes astrální, důležité a také oblíbené téma nejenom
malířů, ale také spisovatelů a básníků. Myslím, že jeho nekonvenční podobu a existenci zachytili ve
svých dílech i malíři skupiny Miroir Noir.
III.
Skupina Miroir Noir vznikla v roce 2007. Založili ji dva malíři: Španěl Rai Escalé a Slovák
Miloš Kopták. Zakládání skupin je zajisté jev obecný, ale současně a v tomto případě zvláštní
v tom, že každé své dílo vytvářeli společně, v práci se střídali, ale často na jediném obraze praco-
vali současně a na způsob malířského dialogu. Podobné malířské vidění bylo zajisté rozhodujícím
prvkem společné práce, onen malířský dialog ovšem nevylučoval ani rozdílnosti dané „jiným“
viděním a zajisté také osobitostí, temperamentem dvou malířů: každý z nich je totiž od základů
tak „trochu jiný“. Onen výše zmíněný malířský dialog, tedy zásahy do práce, kterou právě kolega
dokončil, nevylučoval koniktní situace. Byly takové, ale spíše jen krátkodobé anebo banální. Byly
ovšem a zvláště tehdy, když se dostavila určitá únava. Dialog byl na chvíli monologem a zásahy do
díla spíše marné než tvárné.
Titul „Paralelní světy“ nicméně vysvětluje podstatu společného díla, hodnotu podobného
malířského vidění témat a zajisté ozřejmuje právě onu hodnotu přátelství, které je ze všeho nejvíc
zárukou další smysluplné práce.
Jsou tyto obrazy pěkné?
Zajisté, ale jen v tom nejobyčejnějším smyslu toho pojmu. Abychom tedy byli hodni myšlenky
Wittgensteina: Co je pěkné, nemůže být krásné.
4 5
Zrcadlo je fenomén, zajisté také předmět denní potřeby, zvláště pro ženy. Ale je také před-
mětem, co stále mění „svůj“ obraz a jaksi navíc je záhadou pro člověka, který, ač sám se pokládá
za pána tvorstva i veškerenstva, nemá schopnost vidět svoji tvář. Je to pouhý předmět, dalo by se,
poněkud resignovaně, říci, ale od nepaměti předmět magický. Věřilo se a někde se doposud věří, že
existují zrcadla, která ukazují věci příští, budoucnost.
Tak tedy Černé Zrcadlo: Miroir Noir
II.
Černá je jaksi samozřejmě základní barvou všech obrazů, v černé jako by všechno bylo
obsaženo předem.
Soubor děl vystavených v bratislavském Pályho paláci vznikal postupně, výběrem z cyklů
současných a dalo by se říci, pro malíře právě nejaktuálnějších. Jsou to: „Svatební kytice“, „Nevěsta“,
„Iniciační proces“ a „Měsíčný pes“.
Témata nebyla vybrána náhodně, byla zvolena právě ta „pozitivní“, slavnostní, radostná a da-
lo by se také říci „krásná“ při veškeré relativitě tohoto pojmu. A tak zde máme obrazy svatebních
kytic, většinou tedy růží, které symbolizují lásku i věrnost. Také ovšem „Nevěsty“, ty „klasické“, co
radostněa s očekáváním prožívají nejkrásnější den svého života, tedy nevěsty „jako takové“. Výjim-
kou je ale i jedna nevěsta „historická“, konkrétně Eva Braunová z Hitlerova Vlčího doupěte. Je třeba
podotknout, že výrazné (pozor: nezaměňovat s děsivým) jsou i podoby dalších nevěst.
Umělecký historik ovšem nesmí nevzpome-nout důležitý fakt, že totiž právě toto téma nevěst
(ale také nevěstek) bylo zásadní, když Španěl Pablo Picasso v zimě roku 1906 maloval své avant-
gardní a snad nejdůležitější dílo „Slečny z Avignonu“ (což ovšem byly nevěstky z bordelu, který
navštěvoval). Jako by tím kubismus lokalizoval i místně. Ostatně také dílo druhého, s Picassem
kongeniálního revolucionáře v oblasti nového (avantgardního) umění, bylo na téma nevěst. Byl jim
Marcel Duchamp, jenž ještě před začátkem I. světové války koncipoval své převratné dílo, malbu na
skle nazvanou „Nevěsta svlékaná dokonce svými mládenci“.
Nevěsty v historii moderního, ale i součas-ného umění je tedy téma věčné a vděčné také pro
malíře skupiny Miroir Noir.
Originálním, ale také poněkud zvláštním je cyklus „Měsíčný pes“. Pes, nejlepší přítel člověka,
to zajisté platí, ale také pes, jenž v roce 1957 dostal zvláštní privilegium být prvním kosmickým
cestovatelem a, žel, nešťastnou náhodou také první obětí tohoto výzkumu. Míněna je právě ona
sovětská Lajka, první vskutku „měsíčný pes“.
„Psí“ téma je vděčné. Tento domácí miláček je oblíben také ve skupině Miroir Noir, stal se
tématem, hlavním hrdinou mnohého obrazového příběhu. Pes je v tomto případě jedinou a tedy
hlavní postavou obrazu a zdá se, že umělci udělali dobře, když nepřidávali nic vedlejšího, nic po-
pisného z okolí, domácího prostření a také nic vysloveně krajinářského, co by příliš navazovalo na
tradiční pojetí tohoto oblíbeného námětu. Není to námět nikterak neobvyklý, ale není ani banální,
jsou doklady, že existoval již v pravěkém čase prvních skalních maleb a jeho obliba trvá dosud.
Můžeme ovšem připomenout právě ty výrazné a nejvýraznější umělce století dvacátého, kteří psa
kreslili a malovali často – Španěla Pabla Picasse a Čechy Josefa Čapka a méně známého a dlouho
neuznávaného Josefa Váchala, jenž jako malíř (a milovník) psů proslul a je známý dodnes. Nikoliv
náhodou tento mistr barevného dřevorytu a milovník psů vydal již v roku 1913 v šesti exemplářích
knihu „Vigilie o hodině hrůzy, blahořečení a modlitba za psa“.